„Zvykni si, že máš medvěda za zády“ – tak zní jedna ze zásad umělce Wernera Herzoga. Zprostředkovat vhled do medvěda, kterého máme v současné době za zády, si dala za cíl konference Ruská mediální válka. Následující text jsou moje zápisky z této konference, v real timu (takže přeskakujte!). Slyšela jsem je svýma ušima, k dispozici bude videozáznam.

(foto: Tomáš Kozel)

8. února 2016 se na FF UK konala konference Ruská mediální válka organizovaná spolkem East European Information Centre a studentskou iniciativou Východoevropský klub. Výstupy byly rozděleny do třech panelů: Mediální scéna v Rusku, Ukrajina ruským objektivem a „Ruský svět”. Konferenci zahájil student Jakub Múčka a europoslanec a někdejší válečný novinář Jaromír Štětina, který nad akcí převzal záštitu.

(foto: Tomáš Kozel)

Úvod do ruské mediální krajiny podal rusista Libor Dvořák, který konstatoval, že Putinovo Rusko nikdy nebude tuhým Ruskem Sovětského svazu, protože žijeme ve věku internetu, který skýtá spoustu možností a tím i svobody. Poté vystoupila Irina Lagunina, novinářka Radio Free Europe. V našich končinách prý žijeme pouze špičku ledovce kremlovské propagandy, v Rusku je jí člověk omýván doslova na každém kroku a to i podprahově (v Moldávii většina dívčích a ženských časopisů patří ruským mediálním společnostem). Zmínila, že kremelská propaganda není ideologická, zaměřuje se primárně na pozitivní obraz Ruska a děsivý život mimo ně (Obama, EU, uprchlíci). Lidem se tak zprostředkovává černobílý obraz světa, který je přitom barvitý a každý si jej mám tvořit sám. Navíc propaganda prostřednictvím internetu je mnohem více emocionálně konotovaná.

Ruský novinář Ivan Preobraženskij popsal, jak funguje korupční systém v ruských médiích. Většina médií v Rusku je pod kontrolou státu. Kremelská propaganda funguje skrze tisk ve stylu někdejšího Sovětského svazu (skrze ministerstva) – jedná se o pozitivní líčení Ruska. Trolling, propaganda diskurzu nenávisti, je projevem nového korupčního systému počínaje pomerančovou revolucí na Ukrajině. Ten je postaven na principu neoficiálních plateb.

Preobraženskij dále zmínil, že metody kremelských trollů nyní používá i Ukrajina. (Když jsem se ho na to později doptala mimo tento výstup, řekl mi, že trolling je používán Porošenkem a jeho lidmi, což je vláda mající mnoho styčných bodů s Putinovou – přestože po Majdanu měl Porošenko být nadějí pro Ukrajinu.) Ukrajinská mediální scéna je ale prý rozhodně mnohem svobodnější než ta ruská, přestože Porošenko by rád vše glajchšaltoval.

Nejvlivnější cenzurou je podle Preobraženského autocenzura, tedy cenzura už v hlavě pisatele, který pečlivě váží, jak myslí a co z toho dá na papír. Cenzuruje sám sebe a šetří tak práci zaneprázdněným kolegům. Nedělá problémy a svět je báječné místo pro život.

Poté dostaly prostor hlasy z publika. Sokolov sdělil, že patří k rusky mluvící menšině žijící v České republice a upozornil, že ta je nejdiskriminovanější menšinou v dějinách České republiky. (Moje poznámka: V tom má bohužel pravdu: xenofobie vůči Rusům je vlastní nejen celému národu, ale i jeho intelektuální elitě.) Dále konstatoval, že na Západě je mediální situace „srovnatelná” s tou v Rusku. Štětina reagoval citátem Václava Havla: „Nesmíme se bát Ruska a Rusů, ale o Rusko a o Rusy.“ Srovnáním médií na Západě a na Východě mu Sokolov připomněl 50. léta v Československu, kdy Rudé právo psalo o tom, že v Americe bijí černochy. K čemu srovnávání takto nepoměřitelných věcí?

Na dotaz, jak se žije nezávislému novináři v Rusku, Irina Lagunina shrnula, že za její třicetiletou kariéru bylo zabito 9 jejích kolegů. V Rusku totiž novinářská práce není chráněná, na základě zákona proti extremismu je téměř všechno svobodné v podstatě vnímáno jako extrémní a novinář je tak pouze „prostitutem”.

Poté v publiku povstal muž, který poděkoval české zemi, protože česká medicína mu zachránila život. Žil v Rusku, onemocněl a bylo mu řečeno, že na jeho léčení je potřeba 15 milionů rublů. Haleluja, alespoň jeden chill-out příběh. Vyzval ale organizátory, aby osvětlili, proč se konference jmenuje „Ruská mediální válka”, když přece žádná válka není. Chvíli se tedy rokovalo na téma názvu konference, zaznělo, že ruština rozlišuje slova „ruský” a „rossijský”, přičemž jedno z nich se vztahuje ke státnosti a druhé k etniku. Organizátoři vysvětlili, že jim jde o ponor do toho, jak funguje kremlovská státní propaganda. Rozhodně nechtějí soudit Rusy jako etnikum, drží jim palce. Termín „válka” pak Štětina osvětlil tak, že Putinovou zbraní je dezinformace, čili se o válku v současné době zcela jistě jedná.

Padl dotaz na srovnání počtu zabitých novinářů v 90. letech a dnes. Preobraženskij odmítl současnou situaci přirovnávat k situaci dřívější. Žádné objektivní statistiky neexistují a postavení novináře je dnes zcela jiné než dříve.

Zazněl dotaz od prvního tazatele z publika, pana Sokolova, kam tohle celé má vést. Prý už není Rusem, stal se Čechem, za to, že je ruského původu prý nemůže. No comment.

Preobraženskij znovu vylíčil, jak těžké to svobodná média v Rusku mají – pronásledování, vypínání elektřiny či internetu, nastrčení balíčků drog a následné zatýkání.

(foto: Tomáš Kozel)

Následoval panel věnovaný Ukrajině moderovaný někdejším pracovníkem Člověka v tísni, dnes šéfem Prague Civil Society Centre Rostislavem Valvodou. Ukrajinistka a vydavatelka Ukrajinského žurnálu Lenka Víchová popsala, jak jsou historické události využívány v informační válce Ruska proti Ukrajině. Jde zejména o to, jakým způsobem Putin zdůvodnil anexi Krymu. (Podobně je tomu v případě prezidenta Zemana, který Majdan nazval „rejdištěm banderovských sil”.) Stokrát omílaná lež se nakonec stala pravdou.

Maria Ždanova a Ruslan Deničenko, ukrajinští novináři z iniciativy StopFake představili svůj projekt, jehož cílem je uvádět na pravou míru lži, polopravdy a smyšlenosti v médiích. Iniciativa funguje díky crowdfundingu a dobrovolnické práci. Jejich projekt už funguje v osmi jazykových mutacích, mají mediální výstupy a náplní jejich práce je i výuka mediální gramotnosti. Na základě konkrétních příkladů popsali, jak pracují, a jak pracují média, kvůli kterým mají tolik práce. Zatímco autorovi článku trvá hodinu napsat vytvořit lež, oni pak celé dny dohledávají zdroje, rozmotávají klubko lži, hledají pravdu.

Jak podle StopFake fungují (polo)lži a dezinformace? Například tak, že nadpis článku je něco, co vzbudí váš zájem o podrobnosti, ale když na článek kliknete, nemá daný text nic společného s nadpisem. Další častou metodou je prý manipulace s fotografiemi: jedna fotografie ženy tak byla použita na 10 způsobů – jako uprchlice z Oděsy, jako oběť banderovských potyček atd. Velkým soustem pro StopFake byla kauza kolem nehody malajského letadla.

Olena Ivantsiv, koordinátorka lidsko-právních projektů Člověka v tísni na Ukrajině, následně promluvila o kremelské propagandě na Donbasu. Rusko je tam podle ní líčeno jako ráj na zemi. Apeluje se neustále na slovanskou notu – jsme přece bratři, musíme si pomáhat atd.

V následné diskusi opět nevydržel mlčet podnikatel s drogistickým zbožím Alexandr Barabanov, podivuhodná osobnost česko-ruských vztahů, kterého ale Česká televize občas neváhá pozvat do studia jako odborníka na ukrajinskou krizi. On si k tomu na klopu saka přiváže oranžovočernou svatojiřskou stuhu, tradiční symbol ruské vojenské cti a symbol ruských separatistů. Ty měly na Majdanu potlačovat boje a prosluly obzvláštní brutalitou vůči protestujícím. Bylo zmíněno selektivní vnímání ukrajinských „hrdinů” – velké stigma Ukrajiny. K tomu je využíván mýtus kolem Stepana Bandery, jednoho z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině. Jeho myšlenky jsou však v dnešní době do velké míry zneužívány.

Jak na konferenci zaznělo několikrát: v Rusku ani na Ukrajině v podstatě v dnešní době nelze prohlásit, že jste nacionalista ve smyslu „normálním”, vlasteneckém. Tento výraz se stal sprostým slovem. Barabanov vyzval Víchovou k opětovné cestě na Krym a novému posouzení mýtu kolem Bandery. Víchová okamžitě smečovala, že na Krym raději pojede s někým jiným. Osobnost Bandery je zneužitá, je vnímán pouze jako radikální nacionalista. Ale démonizace Chmelnyckého za tuto hranici nezašla. Jak to?

Paní Prokopjuk se zeptala, jestli téma hladomoru stále rezonuje a upozornila na blížící se výstavu na toto téma – Odpor proti genocidě v rámci festivalu Mene Tekel. (Výstava plakátů věnovaná protestům ukrajinské společnosti, zejména rolnictva, proti stalinistickému totalitnímu režimu v 20. a 30. letech 20. století. Právě strach z ukrajinského osvobozeneckého hnutí byl podle některých historiků hnacím motivem Stalina ke spáchání zločinu genocidy v období hladomoru 1932—1933.) Panelisté naopak toto téma označili za ukrajinsky státotvorné a v poslední době obzvlášť rezonující.

V rámci uzavření tohoto panelu Lenka Víchová publikum vyzvala, ať se svojí historií zabývají buď důkladně nebo raději vůbec ne. A Ruslan Deničenko z iniciativy StopFake zdůraznil, že jeho snem je přijít o svoji práci a nemít co uvádět na pravou míru.

(foto: Tomáš Kozel)

Třetí panel moderoval zakladatel East European Information Centre Josef Bílek. Jako první promluvil Roman Joch, ředitel Občanského institutu, který se zaměřil na osobnost Alexandra Dugina, ruského politologa, zastánce tzv. euroasijského hnutí. Dále vystoupil Petr Kolář, s jehož výstupy se v poslední době roztrhl pytel a jeden by se nedivil, kdyby to byla latentní prezidentská kampaň. Kolář je bývalým velvyslancem v USA a Rusku, pracoval pro Kellnerovo PPF, které v současné době mohutně investuje v Rusku. Cílem jeho výstupu bylo popsat ruskou národní povahu. Úvodem doporučil četbu románu Telurie současného ruského spisovatele Vladimíra Sorokina. A citoval z nedávno publikovaného textu mladého ruského spisovatele Dmitrije Gluchovského Naše velké Rusko bez gatí. Doporučil také četbu textu Rusko a Evropa T. G. Masaryka.

Ruskou duši Kolář popsal jako rozpolcenou: touží po svobodě, vládě práva a demokracie, ale bojí se jí, obojího tak intenzivně, že místo toho se raději hibernuje. Problémem Ruska je to, že se nemají čím chlubit, můžou se tedy jen spolčit. Chlubí se povětšinou jen tím, co odněkud převzali či importovali odjinud – například krás města Petrohradu.

Politolog Michael Romancov se zaměřil na vztahy Ruska a Evropa z hlediska velikosti a vzdálenosti. Zatímco Španělé a Portugalci expandovali a dané země se z jejich jha již osvobodily a do velké míry emancipovaly, velikou širou pustinu za Ruskem nikdo nechtěl, a tak si ji Rusko v rámci svého hladu po velikosti prostě jen tak vzalo. Zatím nelze konstatovat, že by se tyto země od ní oprostily.

Romancov dále analyzoval vzdálenost, která Rusko od Evropy dělí: je gravitační – velká tělesa přitahují, ale i odpuzují, Rusko nikdo dobrovolně nepodporuje, jen malí chudáčci, co neví co se sebou a Rusko je má za užitečné idioty. Dále vzdálenost topografická – Rusko zůstává stále stejným prostorem jako za Sovětského svazu: ti, co mohli, utekli, Putin se je snaží vtahovat zpátky, otázkou je, kdy utečou další. Romancov zmínil vazby ministra Mládka na Rusko, jeho tezi „daří se nám, ale musíme zpátky, jde nám přece o ty příležitosti”. Zemana a Mládka tak lze chápat jako úspěšné výkonné putinovské trolly. Třetí vzdálenost je atributivní – jde o Putinovu snahu budovat Euroasijskou unii, „Ruský svět”.

Putin měl podle Romancova v posledních letech tři zásadní projevy, v nichž se profiloval jako „konzervativní politik“. Ukázal tak jinakost ruského geopolitického směřování, s touto pro ně zásadní vlastností je třeba počítat a dle toho také v budování vztahů nakládat.

Jaromír Štětina se zaměřil na vedení hybridní války, která je mícháním konvenčních (dělo) a nekonvenčních (trolling) válečných prostředků.

Diskusi započal pan Barabanov, který vznesl dotaz, proč Oděse slouží gubernátor Michail Saakašvili původem z Gruzie a osm dalších cizinců. To čtyřicetimilionová Ukrajina nemá dost svých lidí? Štětina na to reagoval tím, že Saakašvili ve své zemi dokázal s korupcí neobyčejně zatočit. Každý přístav, kterým Oděsa je, bývá prorostlý korupcí, takže jeho angažmá je pro toto město velkou šancí. Dodal, že naší vládě by pár cizinců také neškodilo.

Alexej Kelin, člen Rady vlády pro národnostní menšiny za ruskou menšinu žijící v Česku, vznesl dotaz, jak lze Rusku pomoct. Romancov reagoval tím, že Rusku v současné době pomoci nelze, ale lze pomoct Ukrajině. Úspěšná Ukrajina je totiž podle něj Putinovou noční můrou – když mladí Rusové uvidí, že Ukrajina funguje, budou se inspirovat a může je to posílit v boji za lepší Rusko.

Padl také dotaz ohledně militaristické kultury v Rusku. Romancov dal k dobrému historku, kdy jako dítě dostal slabikář. Hned u písmene A bylo po melounu (rusky арбу́з) jako druhé slovo „ataka” a pod tím kresba dětí, jak si hrají na vojáky. Vojenství a válečnictví je tak podprahově přítomno ve všech segmentech ruské kultury.

Kolář dodal, že Rusové příliš nemají čím se chlubit, zatím jedině výrobou zbraní a i to už začíná být problém. Rusové své vládce prý vždy hodnotili a hodnotí podle toho, jestli se jim povedlo zvětšit území Ruska nebo ne – byť na úkor lidí z vlastních řad. Rusko má podle něj jiné chápání osobní svobody a individuality, ti, co zemřeli na úkor bojů, se přece obětovali pro svoji zemi. Potomci Stalinových obětí tak prý dosud projevují sentiment nad počiny jeho krutovlády.

Následoval dotaz, jestli v záloze nečeká ještě krutější vládce než Putin, například v řadách vojenských špiček. Zaznělo, že to jistě je možné a že po něm může přijít někdo mnohem agresivnější. Některými Rusy bývá prý Putin nahlížen jako „liberální levicový politik”, nezaútočil přece na Kyjev vojenskou silou.

Další dotaz se týkal využití uprchlické krize kremelskou propagandou. Kolář zmínil nedávnou pražskou návštěvu Nikolaje Starikova, jehož čtení bylo zahájeno slovy „nechte zaznít pravdu”. Kolář, dlouhodobě kritizující prezidenta Zemana, opět zmínil výstupy politologa Petra Robejška, který tvrdí, že za uprchlickou krizí stojí USA. Důkazy pro to úspěšný akademik, který má na krku plagiátorskou kauzu, žádné nemá, ale to přece nevadííí.

Štětina upozornil na to, že Putinovi vyhovuje nestabilita Evropské unie včetně nestability Visegrádu – Visegrád nepodpořil Merkelovou v hlasování ohledně kvót. Je tedy dost možné, že Merkelová jednou zase nepodpoří nás, až to budeme potřebovat. Zmínil, že na Ukrajině je 1,5 milionu IDP neboli přesídlenců, tedy obrovská masa lidí, která se může pohnout směrem k nám. Vzhledem k početné menšina Ukrajinců žijící u nás by to dávalo smysl.

Konference byla poněkud nemotorně uzavřena Jochovým tvrzením, že Putinovo angažmá v Sýrii způsobuje větší migraci, která se Putinovi hodí. Proto je třeba zavést restriktivní opatření vůči uprchlíkům a tím zamezit Putinovi v jeho konání.