Zákony slabé proti zvykům
V Rusku nedávno začal spor o zrušení zákona, který se týká domácího násilí. Znepokojení kritici, především lidskoprávní aktivisté, poukazovali na hrůzostrašné statistiky, podle nichž zemře v zemi každý rok důsledkem týrání až 14 000 žen, což jistě je výsledek nepříznivý tamním sociálním úřadům a policii. Kritika a obavy se neozvaly pouze od Rusů samotných, ale přidala se hojně i evropská média, česká nevyjímaje.
Čeští komentátoři ovšem celé téma okleštili pouze na násilí páchané na ženách. O něm se však v Rusku vedla až druhořadá debata. Na prvním místě se tam rozebíraly tělesné trestání dětí, které podle staršího zákona nesměly být v rodinách uplatňovány. Novináři rovněž neupřesnili, co původní zákon ve skutečnosti znamenal, na koho se vztahoval a z jakého důvodu usilovali někteří ruští poslanci o jeho změnu. Mnozí čtenáři a diváci tak mohli získat dojem, že Rusové dekriminalizují domácí násilí, přičemž celá problematika je daleko složitější.
Pojďme si tedy k novému zákonu o rodině říct něco bližšího. Právní norma nepovolující fyzické trestání v rodinách byla přijata teprve v polovině roku 2016. Obsahovala striktní zákaz jakéhokoliv fyzického násilí v rodině, včetně tělesných trestů dětí. To vyvolalo mezi veřejností značnou nevoli. Kritici argumentovali zejména tím, že za obyčejné výchovné plácnutí přes zadek by rodičům hrozilo odebrání dítěte či kriminál. Někteří extrémně konzervativní poslanci, jako kupříkladu členka nejsilnější strany Jednotné Rusko Jelena Mizulinová, zákon dokonce připodobnili k juvenilní justici v sousedním Norsku, kde jsou jakékoliv fyzické postihy dětí a mladistvých naprosto nepřípustné. Podle Mizulinové by tak v konečných důsledcích mohlo docházet k přinejmenším absurdním situacím. Uhodíte-li třeba vlastního potomka (stačí výchovná facka) a někdo vás udá úřadům, půjde po vás pravděpodobně sociálka, kdežto v případě, že tím, koho budete fyzicky umravňovat, bude třeba dítě souseda, spáchali jste pouze přestupek. Nejedná se totiž o násilí páchané v rodině. Případem se tedy nebude zabývat soud, ale přestupková komise. Pravdou přitom je, že sama Mizulinová není zrovna zářným příkladem mírumilovné političky a zastánkyně lidských práv žen a dětí. Některé její výroky související s rodinnou politikou vzbuzují podiv. Proslula kupříkladu výrokem, že nejhorším problémem v ruských rodinách ani tak není domácí násilí páchané na ženách a dětech, ale spíše fakt, kdy je ponižován muž.
Předkladatelem novely zákona, jež tresty za násilí v rodině zmírňuje, však nebyla překvapivě Mizulinová, nýbrž její stranická kolegyně Olga Batalinová. Sporná reforma nakonec i přes hlasitou kritiku prošla a počátkem února 2017 vešla v platnost. V čem se tedy kontroverzní novela odlišuje od té předešlé? A proč vyvolala takovou nevoli ve společnosti? Nový zákon o rodině předně nelegalizuje domácí násilí, ale pouze ho definuje jiným způsobem. Dojde-li k fyzickému napadení mezi členy rodiny jen jednou za rok, nebudou tyto případy klasifikovány jako trestné činy, jak tomu bylo doposud, ale jen jako přestupky. Samozřejmě, nehovoříme o napadeních, kdy dojde ke zlomeninám, vážnějším zraněním, či smrti. Zákon se spíše vztahuje k situacím popsaným již výše, tedy k občasnému výchovnému plesknutí dítěte nebo kupříkladu ke rvačce mezi švagry. Zdá se vám novela zákona stále barbarská, nelidská k ženám a dětem a připomínající středověké hrdelní právo? My na tom nejsme v tomto ohledu o moc lépe. Ruští rodiče mohou na rozdíl od nás udeřit své dítě jen jednou ročně. Připomeňme si rok 2009 a postoj k tělesným trestům v České republice. Tehdejší ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková se marně pokoušela prosadit úplný zákaz fyzického bití dětí. Svůj razantní postoj odůvodnila faktem, že až 25% tělesných trestů odpovídá definici týrání. Dále uvedla, že rodiče nejsou v afektu často schopni odhadnout únosnou hranici postihu a trestání se tak v některých případech převrací v týrání, aniž by rodičům hrozil postih.
Problematika přístupu k výchově dětí a prostředků, které je možné akceptovat, by jistě neměla probíhat jen v Rusku, ale i v Čechách. Otázkou k zamyšlení na závěr však zůstává, z jakého důvodu je v Rusku, v zemi, kde se za poslední dobu postihy za tělesné tresty a domácí násilí zřetelně zpřísnily, stále tak vysoké procento žen a dětí vystavených týrání. Hlavní příčina pravděpodobně netkví ve špatně nastavené legislativě, nicméně v ruské společnosti, jež domácí násilí doposud toleruje, a staví se k němu lhostejně. Oběti tak tyto delikty nenahlašují. Stejně tak přehlíživě se chová i samotné okolí obětí, které poškozeného v nahlášení dostatečně nepodpoří. Nezanedbatelnou roli také hraje alkohol, jehož spotřeba, zejména na malých městech a venkovských oblastech, nijak neklesá.