napsala Tereza Soušková pro časopis Přítomnost
Bělorusko v poslední době zažívá řadu otřesů, které vyhnání lidi demonstrovat v předvečer uctění nejvýznamnějšího svátku, který je tradičně cílem největších opozičních akcí. Jedná se o 99. výročí vyhlášení samostatné Běloruské národní republiky. Dvě události dostaly do ulic masy Bělorusů doposud držené zkrátka Lukašenkovou vládou. První má zásadní historický a pietní význam, druhá je svázána s ekonomickou situací obyvatelstva. Mohou společně vyústit i do politických změn?
Les masových hrobů
Nedaleko hlavního města Minsku se nachází les, kde je mezi stromy vztyčeno velké množství křížů. Oblast nazývaná Kurapaty je místem, kde sovětská tajná policie ve 30. a 40. letech postřílela tisíce obětí stalinských politických procesů a pohřbila je do masových hrobů. Počty mrtvých lze pouze odhadovat, nicméně podle výzkumu disidenta Zjanona Pazňaka z konce 80. let se Kurapaty staly místem posledního odpočinku 220 000 – 250 000 lidí. Oficiální komise Běloruska svolaná pod mezinárodním tlakem o pár let později snížila číslo na „pouhých“ 30 000. Neurčitelný počet skutečných obětí ovšem nesnižuje míru lidské tragédie, která se tu odehrála. Odhalení vedlo k prvním demonstracím v tehdy ještě sovětském Bělorusku a bylo hnacím motorem k široké aktivizaci Bělorusů, zprvu volajících po nestranném vyšetření případu a později po nezávislosti. Objevení Kurapat bylo jedním z impulzů pro založení Běloruské národní fronty Obrození, organizace, jejíž úlohu můžeme přirovnat k našemu Občanskému fóru.
Místo, kde jako následek teroru položilo život obrovské množství běloruské inteligence (mimo jiné) a kde se probudilo hnutí usilující o nezávislost, se stalo důležitým památníkem běloruské minulosti. V roce 2000 Lukašenkův režim oslavující sovětskou minulost a bagatelizující zločiny stalinismu schválil vybudování dálnice přes pietní místo. Aktivisté tehdy protestovali, postavili stanové městečko a snažili se zabránit stavbě, dokud nebyli rozehnáni policií a buldozery.
Poslední pokus autoritářského státu smést památník do zapomnění proběhl letos v únoru, kdy byla zahájena stavba business centra v jeho těsné blízkosti. Bělorusové začali protestovat, postavili stanové městečko – zní to povědomě? – tentokrát je však nerozehnaly státní buldozery, ale v noci byli napadeni maskovanými muži s dřevěnými pálkami. Že by režim začal mít trochu nahnáno? Zřejmě ale ne natolik, aby protestující nezačal soudně stíhat za „zločin“ veřejného shromažďování.
Daň z příživnictví
Jestli proti ničení pietního místa protestovaly stovky lidí, tak kvůli prezidentskému výnosu „O předcházení sociálnímu parazitování“ vyšly do ulic tisíce. Lukašenko se rozhodl řešit ekonomický pokles země z peněženek občanů, kteří jsou nezaměstnaní déle než půl kalendářního roku a nejsou registrováni na úřadu práce. Tito lidé jsou povinni odvést speciální daň v přepočtu 6.400 Kč, přičemž průměrná měsíční mzda v Bělorusku činí 9.500 Kč. Nová daň se týká necelého půl milionu lidí z celkového počtu deseti milionu obyvatel země a zasáhla mimo jiné i matky, které zůstaly doma s dětmi nebo osoby starající se o své nemocné příbuzné. Vládou avizovaný boj se šedou ekonomikou se spíše podobá socialistickému zákonu o příživnictví.
Výnos je v platnosti už delší dobu – od roku 2015, ale bouřlivé protesty přišli až teď, jelikož období splatnosti je za dveřmi a ti, jichž se nová norma týká, našli ve svých schránkách vládní liebesbrief ve formě složenky. Oproti předchozím protestům, které byly lokální a málo početné, se protesty proti sociálnímu parazitování ve velkém rozšířily po celé zemi. Např. v Minsku se sešla největší demonstrace za posledních 5 let.
Ovšem co je na celé situaci nejzajímavější, je odpověď jindy velmi nekompromisní vlády. Stavba business centra u kurapatského památníku byla zastavena a deadline pro zaplacení daně z příživnictví byl posunut o rok. Překvapivě mírná reakce není tak překvapivá ve světle dění v okolních státech. Lukašenko cítí, že půda pod jeho dosud neotřesitelným trůnem není už tak pevná. Neshody s Ruskem v ekonomice, dodávkách plynu, dovozu/vývozu, roztržka ohledně bezpečnostní otázky a kontroly hranic po zavedení pětidenního bezvízového styku se zhruba polovinou států světa, dává tušit, že vztahy s východním sousedem již nejsou to, co bývaly. Také revoluce na Ukrajině a snaha příliš si to nerozházet se Západem poskytuje daleko omezenější prostor pro manévrování než kdy dřív. Takže pokus celou situaci nějak ukočírovat a pokud možno bez většího humbuku ji zamést pod koberec se zdál jako dobrý nápad.
Ovšem Lukašenkovi zvyklému doma dělat, co si zamane, došla trpělivost poměrně brzy. Důvodem je možná to, že někteří protestující vyměnili transparenty vyzývající ke zrušení výnosu za bílo-červeno-bílé vlajky symbolizující běloruskou opozici a nápisy volající po svobodných volbách a demokratizaci. Policie začala demonstrace rozhánět a ve velkém zatýkat. K dnešnímu dni (23.3. 2017) je minimálně 21 doložených případů obvinění z příprav masových nepokojů a za poslední týdny více než 300 lidí postihlo pronásledování úřadů za účast na demonstracích. Mezi nimi jsou nejen zástupci opozice, ale i novináři, ochránci lidských práv, občanští aktivisté, studenti. Jedná se o největší zatýkání za posledních několik let. Z akcí existují stovky videí, kde neuniformovaní muži surově cpou protestující do neoznačených aut a autobusů. Celé to vypadá spíš jako přepadení než zásah policie.
A když už tedy Lukašenko odhodil masku blahosklonnosti, tak to pro jistotu doplnil rétorikou o prozápadním spiknutí. Běloruskou opozici označil za pátou kolonu západních tajných služeb a den na to oznámil, že bylo na dopadeno 20 ozbrojenců, kteří plánovali diverzní provokace.
Den svobody
Všechny tyto události se odehrávají v předvečer 25. března, což je v Bělorusku neoficiální svátek. Tzv. Dzień Voli neboli Den svobody je připomínkou vyhlášení prvního nezávislého běloruského státu, ke kterému došlo právě tento den v roce 1918. Z tohoto období také pocházejí státní symboly bílo-červeno-bílá vlajka a znak s bílým jezdcem na koni na červeném pozadí, jež na začátku 90. let byly symboly oficiálními, než Lukašenko v roce 1995 prosadil návrat k symbolům socialistickým, které také věnčí stát dodnes. Jejich zavržená podoba se stala znakem opozice. Rok, co rok se tento den v Bělorusku, ale i v diasporách v zahraničí scházejí Bělorusové a připomínají si kratičkou dobu nezávislosti. Shromáždění mívají opoziční ráz a v minulosti se akce opozice koncentrovaly právě na toto datum.
Někteří analytici hovoří o otřesech běloruského režimu, o „skoro revoluci“ a otevírání okna příležitostí na politickou změnu. Pokud tak soudí z demonstrujících u dvou výše popsaných událostí, čeho se můžeme dočkat po Dni svobody?