napsala Tereza Soušková pro časopis přítomnost
Podle Českého statistického úřadu je u nás oficiálně 36 tisíc Rusů (sčítání za rok 2016). Neoficiální počet je samozřejmě o mnoho vyšší, hovoří se až o 100 tisících. Projde-li se člověk centrem Prahy a bude-li pozorně poslouchat, uslyší tolik ruštiny, že by to průměrnému rusistovi vyšlo na denní dávku doporučeného jazykového cvičení. Ovšem pozor, ne každý, kdo mluví rusky je Rus. Ruština je lingua franca pro velkou část světa od nás na východ: kromě 140 milionového Ruska se tímto východoslovanským jazykem mluví ještě na Ukrajině, v Bělorusku, Moldavsku, celé Střední Asii (tj. Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Turkmenistán, Tádžikistán), na Kavkaze (Ázerbájdžán, Gruzie, Arménie) a velké rusky mluvící menšiny žijí třeba v Litvě, Lotyšsku nebo Mongolsku, ale i v USA, Velké Británii nebo Německu. S ruštinou se lze setkat prakticky na každém rohu. Na světě je přibližně 275 miliónů mluvčích, což z ní dělá pátý nejpoužívanější jazyk. Takže pokud v Praze, Brně nebo Ostravě uslyšíte ruštinu, nemusí to být jen ti „ zatrolení Rusáci“, je dost dobře možné, že si vyrazili na pivo třeba Bělorus s Gruzíncem.
Typologie Rusů v Čechách
Co však ti, již jsou skutečně držiteli pasu Ruské federace? Na základě vlastních pozorování a dlouhých debat s příslušníky ruské komunity o tom, jak sami sebe vnímají a co je pro ně důležité, by se dali zaškatulkovat do tří skupin. Respektive takových weberovských ideáltypů:
Do první kategorie by spadali ti, kteří jsou příznivci prezidenta Putina a jeho domácí i zahraniční politiky, fandí mu a nic by na ní neměnili. U nás si užívají svobody, kterou doma nemají, ale zároveň jsou rádi, že jejich soukmenovci v Rusku žijí v tom ráji na zemi. Oni sami tady trpí kvůli práci či studiu, ale mají tu světlou vizi, že tam někde 2 tisíce kilometrů směrem na východ na ně čeká hřejivá náruč domova.
Další skupinu tvoří lidé, kteří s ruskou politikou nesouhlasí a poměry v jejich domovině pro ně byly natolik tíživé, že radši zvolili emigraci. Anebo jim doma hrozilo dokonce stíhání, popřípadě perzekuce a třeba si už poseděli ve vězení za nějakou protirežimní aktivitu a chtěli se toho vyvarovat do budoucna. Takové Rusy můžete potkat na demonstracích před ruskou ambasádou, v nejrůznějších organizacích, novinách nebo festivalech, jejichž účel je osvětlit, co by se v Rusku mělo změnit a proč to, co se tam děje, není správné. Zároveň se tito lidé snaží ukázat, že ne každý Rus je nutně krymnašista a že i Rusko má spoustu talentovaných umělců, jejichž tvorba nemá s režimem nic společného, a stojí za to se přijít podívat na výstavu obrazů takového umělce nebo si poslechnout jeho básně jednoduše proto, že jsou krásné.
A pak poslední, podle mě početně největší, skupina těch, které politika vůbec nezajímá. Putin, Krym nebo nějaká informační válka je jim šumafuk, jsou rádi, že mají své živobytí, nikdo je nepronásleduje a jestli Rusko bude Putinovo, Navalného nebo kýhovýra pro ně není důležité.
Není to tak jednoduché
Jak jsem předeslala na začátku, jsou to ideální typy, které – jak říká sám Max Weber – vlastně neexistují, zato jsou různé mezistupně či se vzájemně prolínají. Meziskupina, která si zaslouží alespoň malou zmínku se sjednotila kolem nedávného rozkrytí korupční kauzy astronomických rozměrů premiéra Dmitrije Medveděva. I na ty, kteří současný ruský režim podporují, byla luxusní sídla a zámečky ve Francii už moc a ozvali se. Na podporu Alexeje Navalného, jehož organizace korupci odhalila, se v Praze na Václavském náměstí sešla malá demonstrace převážně mladých lidí. Mnoho z nich byli studenti, kteří by se třeba jednou chtěli do vlasti vrátit a nějak normálně v ní žít, tedy v nějakých rovných příležitostech nezaložených na známostech a korupci.
Na moji klasifikaci ruské komunity má vliv i skutečnost, že ne všichni Rusové přijeli ve stejnou dobu a ze stejného místa. Je důležité si uvědomit, že ne všichni přijeli z Moskvy nebo velkých měst. Mnoho z nich pochází z městeček rozesetých po celém Rusku a nikdy nebyli zvyklí jakkoliv aktivně participovat na tom, co se kolem nich děje. Tito lidé často nemají potřebu někde demonstrovat nebo něco vysvětlovat. Dělají to, na co byli zvyklí: chodí do práce a pak domů. Občas zajdou do kina a v létě jednou na dovolenou. Ostatně v tomhle se nijak neliší od spousty Čechů.
Do toho musíme ještě započítat, že někteří odjeli už v 90. letech, kdy u moci ještě nebyl Putin a to má samozřejmě vliv na to, jaké postoje zastávají v Čechách. A pak ti, kteří odjeli po roce 2000, z nichž mnozí v bouřlivých 90. letech získali velké majetky a často ne úplně legální cestou, takže na sebe rozhodně netouží upozorňovat a radši si v klidu budou žít svůj život ne zrovna v bídě.
Popsat ruskou komunitu v Čechách v hrubých rysech není snadný úkol. Na závěr snad jen ještě dvě čísla, která by mohla trochu pomoci – v loňských parlamentních volbách Rusové žijící v Česku mohli tradičně volit i na ambasádě. Z volebních výsledků vychází, že pro opoziční strany hlasovalo 34 % voličů (strany Jabloko a Parnas) a prorežimní Jednotné Rusko, komunisty a liberální demokraty Vladimira Žirinovského volilo 44 % Rusů.