autorkou eseje je Světlana Alexijevičová
pro časopis Přítomnost přeložila Tereza Soušková
Svět se pro nás bezpochyby stal něčím víc než jen válkou. Objevily se nové cíle – neočekávané a normální, racionální i emocionální, takové, o kterých jsme dřív neměli ani tušení.
Mluvit o válce chtě-nechtě znamená ponořit se do hlubin mysli a dotknout se skrytého vědomí, kde sídlí onen smysl bezuzdné nepříčetnosti, kvůli kterému je člověk schopen zabít jiného člověka, vydá-li se těmto pudům napospas. Touha povznést se na chvíli na úroveň Boha a osobovat si právo nad lidskými osudy. Když dnes píši a čtu o válce, chtěla bych někdy psát nebo číst o člověku, který je šťasten, že nebyl schopen zabíjet. Zaměřil a nevystřelil, dostal do hledáčku cíl a zastavil se… Jenže čím častěji si člověk pouští televizi, tím častěji se stává barbarem. Už mě přestalo bavit žít v době, která je jak vystřižená ze sovětského filmu „Muž s puškou“, moje doba má na mě destruktivní účinky. Říct dnes nahlas, že je přece lidské zírat jen tak na nebe nebo na strom, rmoutit se kvůli zašlápnuté berušce nebo – jak říká klasik – nechápat, jak je možné projít kolem stromu a nebýt šťasten, vyžaduje víc statečnosti než jet do Čečny nebo Kosova… Nedávno jsem slyšela jednoho osmnáctiletého mladíka pronést: „Oblíct si tenhle hloupej mundúr a hloupý kanady a jít jako umřít? Nechci umřít! Ani za ropu, ani za skvělou geopolitiku, ani za vlast. Ani za svou zemi. Chci prostě žít, milovat, vstát za svítání, podívat se z okna a vidět odlesky od tramvajových kolejí, lidi, jak jdou ranní ulicí… Nestačí to, prostě žít? Žít!“ V těch slovech bylo tolik touhy po normálním životě, normální kultuře, normální historii. Jenže my jsme lidé zakořenění v kultuře války, kultuře barikád, kultuře utrpení; svírá nás pevně ve svém něžném a dravém objetí a jen tak nás nepustí. Můžeme se pokusit vyrvat se z toho nekonečného kruhu tím, že budeme mlčet a nebudeme o válce psát.
Psala jsem o válce hodně. Nedávno jsem si listovala ve své první knize „Válka nemá ženskou tvář“ a celou dobu jsem měla nutkání ji dopsat nebo přepsat, protože pokud bych ji psala dnes, vypadala by jinak. Byli by tam ti samí hrdinové a ta samá autorka, ale kniha by byla jiná, mluvili bychom a přemýšleli ještě o něčem dalším a zcela jistě i jinak. Tolik k dokumentům, které vznikají na základě skutečné lidské paměti, skutečné lidské duše, jež se mění spolu s námi a zároveň nemají hranic, i když se to vše stalo kdysi dávno. Nakonec nevyprávíme ani tak o událostech, jako spíš sami o sobě a pokaždé v sobě nalézáme něco nového. Listuji si ve starých poznámkách a skrz těch dvacet let tam vidím ještě jednu svou knihu, a možná právě tu nejdůležitější a nejlepší.Je v ní o válce, která nás nenadále sevřela v objetí a vyvolala v nás hrůzu. Pamatuji si na maličký pokojík v závodním baráku a na opuštěnou stařenku, která vyprávěla: „…když jsme brali do zajetí Němce, tak jsme je nezabíjeli, šetřili jsme kulky. Partyzáni měli vždycky málo munice. Zajatci se probodávali nožem, šroubovákem nebo bodákem…Chodila jsem se dívat, jak jim lezly oči z důlků bolestí… Tolik jsem je nenáviděla. A byla jsem při tom šťastná…“ Nebo jiný příběh: „Byli jsme v obklíčení a došli nám kulky. Nemohli jsme zabít žádné zvíře ani ptáka, ani jsme neměli čím lovit ryby. Tak jsme snědli jednoho z nás…toho nejmladšího…“ A ještě: „Ach to prokleté Německo… zašel jsem do prvního domu a rozmlátil jsem a zpřerážel všechno, co rozmlátit a zpřerážet šlo: vázy, lustry, sklenice, židle, dřevěné postele…a tu se objevila mladá Němka, no a my tři… znásilnili jsme ji a vyhodili z okna z třetího patra…a jak jsme se tomu smáli…Dnes nemohu uvěřit, že jsem to byl já…“ Co my víme o takové válce? Je to jako by nikdy nebyla. My jsme na válku hleděli očima Vítězství a režimu, nebo jsme na ni naopak pohlíželi schválně opačným pohledem než režim a než stalinské mýty, jenže člověk je tak nějak víc než tohle všechno. Ve válce stejně jako v lásce se člověk propadá hluboko do sebe a otevírá se podvědomí.
Ano, dnes bych napsala jinou knihu, takovou, která by byla úplně jiná, úplně mimo konvence. Biologie, sex, hra, nové poznání sebe sama… V naší literatuře ať vojenské nebo nevojenské nejvíc postrádám biologického člověka. Je zakamuflován, zahalen, zameten a ukryt tak hluboko, že zůstala jen myšlenka. A tak otevírám svoje zápisky z afghánské války: „Je děsivé zabíjet sám, ale dohromady s někým to je hned veselejší, přímo troufalé. Ve válce je i prvek klukovské hry jako střílení, sledování, podvádění“, „Nevím, jestli vám i jiní přiznají, že se jim zabíjení může líbit. Je to zvláštní vztah k času, kdy se člověk cítí nesmrtelným. Kluci se pak vrací domů, zamilují se, ožení a mají děti, ale stejně válka pro ně zůstane nejintenzivnějším zážitkem v životě.“, „Když v letounu stíháte člověka, cítíte to samé, jako když jste se ženou…“ Pamatuji si všechny šoky, které jsem zažila v Afghánistánu. Za mého mládí nás krmili Druhou světovou válkou a najednou se ukazuje, že ne všechno byla pravda. Patos, nebo jak to nazývá Engels patriotismus zabijáků prostě uvadl, vytratil se, a odhalilo se, že je to vražda. Rituální vražda. A ještě k tomu chlapci, který mluvil o hloupém mundúru a hloupých kanadách: „Nečtu knihy o válce, protože ve mně vyvolávají pocit, že můj život něčemu podléhá, ale můj život je jen můj. A je to víc než jakákoliv myšlenka nebo cíl. Je to drahocenný dar.“ Žijeme si mezi minulostí s jejím vojenským patosem a přítomností s pocitem jakési izolovanosti, atomizovanosti. Co dnes čtou mladí lidé? Carlose Castanedu, Pavla Florenského… člověk chce proniknout do záhady jménem „já“, učit se, nakonec projde celou cestu, dosáhne svého já a pak ho pošlou do Čečny.
Ptala jsem se sama sebe, co mě samotnou nejvíc rozrušovalo, když jsem psala o válce. Kupodivu to byla smrt, touha pochopit ji, nebo se k tomu alespoň přiblížit. Ta tajemná a úchvatná stvůra nás vábí a dráždí. Netvrďte lidem, že je potřeba umírat, oni nechtějí umřít. Zapneš televizi a tam jde: „Co je to za dobu, když i rozhovor o stromech je trestným činem, jelikož v sobě obsahuje mlčení o zvěrstvech“ (B. Brecht).
Člověk nikdy neví, co ze sebe vytěží. Nakolik je člověk dál než umění. Listuji černobylským deníkem. Z prvních měsíců: vjíždím spolu s vojáky do vesnice, kterou měli během jednoho dne evakuovat. Lidi mlčí, nedívají sena sebe, nesou rance a kufry k autobusům, za svými pány tiše běží psi a kočky. Lidé nastupují o autobusů, zvířata zůstávají, jejich oči jsou jako lidské, nechápou, proč je opustili, proč nemohou jet s nimi. „Musko, ty moje chuděrko,“ objímá holčička maličkého psíčka, „nechala jsem ti tam velkou misku mléka a spoustu chleba.“ Nikdo ani netuší, že za dva dny speciální jednotka zastřelí všechna zvířata. Ze zvyku přiběhnou za lidským hlasem…
Babička klečí u chalupy stejně staré jako je sama a v rukou drží ikonu. Naříká: „Děti, nechci nikam jet. Cožpak je to válka? Já jsem už jednu přežila. Střílí se, hází bomby, všechno je v plamenech a tady, podívejte, kvetou višně, jabloně jsou celé v bílém, cibule vyrostla, ředkvičky…“ Na chvilku se odmlčí a pak zase: „Ptáčci lítají, dokonce i malinké myšky se tu prohání. Cožpak tohle je válka? Proč musím opustit svoji chalupu? Odejít…“ Nikdo z nás jí nemůže odpovědět, my sami ještě nevíme, že je to válka. Tato válka nemá barvu, zápach ani zvuk a jmenuje se Černobyl.
V podstatě je to tak, že celou dobu píšu o válce, ale chce se mi psát o něčem jiném. A i člověk chce číst o něčem jiném.