Urvi, co můžeš
autorkou polemiky je Kristýn Boháčová
publikováno v magazínu Christnet.eu 16.2. 2017
Příspěvek kardinála Dominika Duky pro Radio Proglas, který byl rovněž zveřejněn 13. února na jeho blogu, vyžaduje podle mého názoru polemiku. Arcibiskup v něm komentuje protesty v USA a jejich mediální obraz v Čechách a zajímavě navazuje pasáží o neangažované církvi.
Trávím teď několik měsíců poblíž amerických hranic, sleduji diskusi v médiích, v politice i ve společnosti a podílela jsem se na přípravě různých občanských aktivit. Nemohu proto s panem kardinálem souhlasit v bodě, kdy protesty představuje coby projev mentality „urvi, co můžeš“. Všichni si velmi zřetelně uvědomují, že pochod je gesto. Velmi podstatné, ale do jisté míry symbolické. Život po protestu ale existuje. Po Woman’s March, kterého se ve Washingtonu zúčastnilo 21. ledna více než půl milionu lidí, a k němuž se přidalo dalších 300 měst po celém světě, nabrala občanská společnost nový dech. V Americe i v Kanadě se začaly v jednotlivých městských čtvrtích tvořit menší aktivní buňky, které spojuje zájem o bezprostřední okolí. Jestliže se jednou sjednotí sousedé, jejich hlas bude v budoucnu silnější i na dalších úrovních. Logicky se jedná o titěrnou každodenní práci, která není tak viditelná jako zaplněná Pennsylvania Avenue, a jejíž výsledky pocítí patrně další generace. Česká média o tomto tichém procesu sice nereferují, ale to neznamená, že se protest odrazí vždy jen v popelnicích přetékajících použitými transparenty.
Navíc je třeba podtrhnout, že na ulice pomalu vycházejí i skupiny, které si donedávna držely patřičný odstup. Na konec dubna jsou plánovány pochody vědců. Ačkoliv prvotním impulsem se jim stal fakt, že z webu Bílého domu zmizela sekce o změnách klimatu, reakcí nemá být jen pochod rozzuřených akademiků. Již teď deklarují, že chtějí znovu převzít svůj díl odpovědnosti za život společnosti; promlouvat v médiích a otevírat prostor diskuse i mimo akademickou půdu.
Druhým bodem, s nímž nelze v příspěvku plně souhlasit, jsou kardinálovy vize pro církev v letošním roce. Bezesporu před sebou máme čas proměn a každému přejeme hlubokou metanoiu. Ale jak může církev ukazovat vzhůru, aniž by se jasně vyslovila k pohybu dole? Má-li být naše slovo ano-ano, ne-ne, nelze zůstat pohodlně vlažný nebo mlčet, děje-li se bezpráví. Ve chvílích, kdy jsou celá města a národy zbavovány svobody, by bylo pokrytectvím kázat o utopickém světě, v němž vládne bratrství.
Církev není temná jeskyně, ale žije ve světě plurality a pohybu. Není možné se odlepit od země a mávat křídly v naději, že nám nezájem vynese teplé místo v nebi.