Nakonec na nás všechno prozradí
Dominika Vřešťálová
publikováno 25.1.2017 na blog.respekt.cz
Obyvatelé ruského severu sice milují svou krajinu, ale často jsou k ní stejně suroví jako ona k nim
Člověk, co přijíždí z jihu, si ze všeho nejdřív všimne nedostatku světla. Po několika dnech začíná cítit nutkání, aby se pořád obracel na východ a hledal tam něco oslnivého. Jenže slunce nevychází. Do Murmanské oblasti přišla polární noc a protáhne se celkem na 40 dní. Je překvapivé a trochu trpké, že právě takhle nehostinná země nabízí ohromné nerostné bohatství a dovede k sobě připoutat statisíce obyvatel. Vztah místních lidí k přírodě je ale velmi rozporuplný. Kolísá mezi velkou úctou a bezohledným znečišťováním moře, řek a vzduchu.
Od mlčení k mlžení
„Můj táta pracoval v podniku Severonikel v Mončegorsku. Nikdy neříkal nic o tom, že by měl kvůli své práci výčitky, přece jenom to bylo ještě za Sovětského svazu a o ekologii se tolik nemluvilo. Ale o víkendech bral mámu, sestru a mě na výlet za město. Jezdili jsme strašně daleko a nakonec jsme dorazili někam do pustiny, odkud naše město nebylo ani vidět. Tehdy ani později jsem se ho nezeptala, proč odjíždíme tak daleko,“ vypráví Larisa, která se tady na severu narodila. Dodnes není jasné, k jakým škodám tu v minulosti došlo.
A jak to s okolím Murmansku vypadá dnes? „Od rozpadu Sovětského svazu se situace zlepšila,“ říká Alexej Zacharčenko z místní nezávislé ekologické organizace. „Ale pořád máme problémy se znečištěnými oblastmi nebo třeba s reaktory jaderné elekrárny, které už několik let přesluhují.“
Jedna věc se ale změnila docela jistě. Zatímco dříve se o ekologických problémech téměř nemluvilo, dnešní vláda Murmanské oblasti se skoro každý týden zmíní o „důležitosti ochrany životního prostředí“, nebo představí nějaký nový projekt. Na nadcházející rok jich chystá přesně 116. Tak vysoké číslo souvisí i s tím, že letos v celém Rusku proběhne takzvaný Rok ekologie a stát věnuje více pozornosti i peněz právě tomuto tématu.
Skutečně se dá doufat, že se tundra letos zbaví nelegálních skládek, ve zpustošených pásmech budou vysázeny nové stromy a nechráněná území se stanou národními parky. Ale pomoc přírodě zdaleka nebude tak velká, jak vypadá. Ze 116 akcí jich celkem 71 připadne na dětské soutěže a výlety, na naučné programy pro veřejnost nebo na podporu turismu. A naopak jen 33 projektů přinese praktickou pomoc znečištěným zónám nebo jejich ochranu v budoucnosti. Pod záplavou dokumentace není vidět, kolik prostředků se vyplýtvá pouze na symbolická gesta. Stejně jako loni, kdy oblast vyčlenila na životní prostředí jen 0,16% rozpočtu, ale co se rozhodně nedalo přehlédnout, byl vstřícný postoj místní vlády.
Skrytá zlost
V průběhu zimy vypadá polární krajina jako bez života, ale přesto dovede očarovat. Ve dne se černé, zvlněné kopce táhnou od obzoru k obzoru a v noci se někdy objeví polární záře. Záhadně a nečekaně. A člověk cítí, jak se ho tohle zvláštní místo dotýká. „Všichni ze severu milují přírodu,“ říkají lidé, kteří sem jedou navštívit příbuzné. Ale ve skutečnosti je situace složitější. Soukromé i státní podniky ví, že si mohou dovolit vypustit do řek měď nebo třeba fosfáty a nic se jim za to nestane.
Jak je to možné? Odpověď není třeba hledat dlouho. Vláda od těžebních společností vybírá vysoké daně a mnoho lidí pro tyto firmy pracuje a je rádo, že se jim teď žije lépe než dřív. V předchozích několika letech se oblasti nedařilo a situace se zlepšila teprve loni. Kdo se letos rozhlédne po ulicích Murmansku, pořád ještě uvidí oprýskané činžáky a holé panelové domy, z nichž se dá vycítit mírný nedostatek a únava.
A únavu vyvolává i samotná oblast a její dny složené z tmy a šesti hodin šera. Stačí, aby člověk strávil pár dní bez slunce, a už cítí nesmyslnou radost při pohledu na jasně červený vlak, protože se mu stýská po barvách. Vyčerpání přichází bez jasné příčiny, imunitní systém slábne, a do toho se tu velmi rychle mění počasí, což znamená zátěž hlavně pro starší část obyvatel. Nabízí se i myšlenka, že náročná končina probouzí v místních lidech skrytou zlost a chuť na nic nemyslet a nechat špínu, ať se rozpustí v proudu řeky. Tím spíš, že splodiny se tady vypouštějí víc než 80 let a obyvatelstvo už si na některé následky zvyklo.
Alexej Zacharčenko zmiňuje ještě jeden zajímavý důvod, proč se společnost někdy nestaví na stranu ekologů. „V roce 2014 byli lidé velmi znepokojení tím, jak protichůdné zprávy se objevovaly v médiích, a začali více důvěřovat zdrojům, které už znali – tedy především televizi nebo místní vládě. I tehdy, když vláda říká, že nechá postavit „ekologicky čisté“ spalovny odpadu, jí věří víc než zahraničním organizacím, jako je Greenpeace.“ Jeho organizace se raději vyhýbá konfliktům se správou oblasti a nechává si neškodné jméno Příroda a mládež, aby nebyla obviněná ze spolupráce se „zahraničními agenty“.
Živá pustina
Ale přes všechny důvody, kvůli nimž se místní lidé podílejí na znečišťování okolní krajiny, zůstává mezi ní a nimi silný vztah. „Jednou, když jsem teprve sloužil na vojně, jsem měl volný den, ale kamarádi mě přemluvili, abych zůstal s nimi na lodi,“ vypráví Ruslan z místní vojenské základny. „Okolo půlnoci jsem se rozzlobil na ně i na sebe, vyšel jsem a sedl si na záďovou palubu. Přede mnou byl záliv a za ním pobřeží. Úplně pusto a mráz. Ze začátku jsem tam seděl, protože jsem byl naštvaný, ale jak jsem se díval, začínal jsem cítit hrůzu. Nebo úžas. Úplně jsem zapomněl, že mrznu, a poslouchal jsem vlny jako šílený. Někdo se na ně dívá a nudí se. Já jsem je poslouchal a připadaly mi úplně jako živé. Pak mě našli kamarádi, řekli, že jsem se zbláznil, a odvedli mě zpátky dovnitř.“
Pohnutí při pohledu na přírodu někdy vyburcuje ke skutečné akci – tak jako v roce 2015, kdy ryby v řekách vymíraly na infekci a místní se začali zajímat, jaká je příčina jejich nemoci.
Ale většinou se skoro nedá věřit, jak rozporuplný vztah mají lidé k téhle černé zemi. Svoji roli v něm hraje jak systém politických kamufláží, tak obyčejný sebeklam, že znečišťování je normální a „prostředí“ se s ním nějak srovná. To živéprostředí ale stejně nakonec prozrazuje na sebe i na nás, jak jsme k sobě suroví a jak se jeden druhému podobáme.