napsala Kristýna Boháčová pro časopis Přítomnost
V sobotu 21. ledna 2017, den po Trumpově inauguraci, se ve Washingtonu konal Pochod žen, jehož se zúčastnilo více než půl milionu lidí. Ve stejné chvíli se po celém světě připojilo k Američankám dalších 300 skupin. Nešlo jen o odpor vůči Donaldu Trumpovi, který svým vystupováním uráží ženy, uprchlíky, muslimy, příslušníky etnických nebo sexuálních menšin, ale o povzbuzení pro ženy všech jazyků, barev a vůní, aby se na veřejnosti chopily slova a hájily svá práva.
Každý další den lidé vycházejí do ulic. Ať už je podnětem 140znakový prezidentův tweet nebo podpis zákona, který okamžitě zahýbe životem na zemi, na moři i ve vzduchu, nic nezůstává bez odpovědi. Reakce je blesková, mnohdy bouřlivá, na rozdíl od krátkodobých meteorologických jevů však překvapuje svou trvalostí.
Nutno podotknout, že rozhněvané davy odpovídají často na slova, která se ještě nestačila vtělit do činu. To jim samozřejmě neupírá sílu, jen je zajímavé si povšimnout, že dnes získala prohlášeín takovou sílu.
Na duben se začínají v USA i v Kanadě plánovat další velké demonstrace. Protestovat budou tentokrát vědci. Právě ti jsou mnohdy kritizováni kvůli odstupu, který pod záminkou akademické nezaujatosti a apolitičnosti, udržují od aktuálního dění. Je přivedla k hlasitému odporu skutečnost, že z webu Bílého domu zmizela sekce o změnách klimatu. Podle vlastních slov však nechtějí být jen o dalším z hlasů, které nad Trumpem nesouhlasně hlučí, ale pochodem chtějí převzít svůj podíl odpovědnosti za dění ve společnosti. Slibují, že znovu začnou vystupovat v médiích, otevřou akademický prostor veřejnosti bez titulů a přestanou si uzurpovat monopol na vědění.
Občanská společnost se v USA i v Kanadě pomalu začíná probouzet. V jednotlivých čtvrtích větších měst se objevují pokusy o vytvoření společenství, která si budou zpočátku všímat potřeb ve svém okolí a v druhém plánu začnou spolupracovat s dalšími sousedstvími a propojovat se ke komunikaci na úrovni města.
Rozporuplné konce kyjevského majdanu před třemi lety, québeckého jara před pěti lety nebo tuniské jasmínové revoluce před šesti lety ukazují, že pozvednutí hlasu nebo i nasazení života jsou jen začátkem. Samy o sobě dokážou vyhnat do ulic i introverty nebo profesory, ale další a hlubší proměna společnosti vyžaduje intenzivní práci všech. Když se revoluční nadšení nepromění v následnou každodenní práci, která nechá prostor každému, společnost se rychle rozdělí na privilegované s rozhodovacím právem, a upozaděné bez možnosti cokoliv ovlivnit.
Protest nemusí být mrtvý, jestliže po něm lidé nabudou přesvědčení, že jejich hlas má váhu, a jejich podíl na životě všech není zastupitelný. Na této úrovni už ale nefunguje hlas vůdce nebo tahouna, neboť se každý musí zvednout sám.